Best Christmas Eve

12. prosince 2014 v 12:41 | Kate |  jednorázovky od vás
Název: Best Christmas Eve
Pár: Allison/ Isaac
Seriál: Teen wolf
Téma: --
Jednorázovka do soutěže od Kate



















"Tohle je Allison, nová členka smečky," prohlásil pyšně Oliver, můj nový Alfa. Při jeho slovech jsem se otřásla. Alespoň on se cítil pyšný, když už ne já.
Pohledem jsem přejela kolem stojící vlkodlaky. Pocit, že pro ně nejsem nic víc než hračka, nic víc než pouhá kořist, se zdál být víc než jen pocitem. Zdálo se, že Oliver si to taky uvědomil, protože dodal: "Jestli se jí někdo z vás dotkne," udělal dramatickou pauzu, "zodpovídá se mně."
Pak se obrátil ke mně. "Snaž se neprojevovat slabost, přijmou tě rychleji," poradil mi.
Ušklíbla jsem se. "Rada roku."
"Bude se ti to hodit, věř mi," trval na svém a pohodil přitom nechutně mastnými blonďatými vlasy. Pokrčila jsem rameny. Jako kdyby na tom záleželo. Možná už bylo i tak všechno ztracené.
Oliver se otočil, a aniž by řekl cokoliv dalšího, odcházel.
"Počkej! Kam jdeš?"
Ani se neotočil. "Jsem Alfa. A ty skoro dospělá. Nepotřebuješ, aby tě někdo držel za ruku. A jestli jo… Asi moc dlouho nepřežiješ." S těmi slovy odešel.
A já zůstala sama. V domě plném vlkodlaků.
S Oliverovým odchodem opadl i počáteční zájem o mou osobu, ostatní členové mojí smečky po mně přestali házet zkoumavé, znechucené nebo pohrdavé pohledy a každý se rozešel vlastní cestou. Zůstala jsem úplně sama v hlavní místnosti, kde se konala různá setkání, jednání, společné jídlo i Alfovy oznamy.
Rozhodla jsem se, že nejméně bolestná možnost, jak prožít zbytek dne bude prozkoumáním mého nového "domova". Tak jsem zamířila ke dveřím, kterými před chvíli zmizela zbývající část smečky. Hned po mojí pravé ruce vedly schody dolů. Po nich jsme s Oliverem předtím přišli. Kdybych ale šla rovně po jakémsi balkónku, došla bych… na balkón. Překvapeně jsem zamrkala a strčila do dveří, čímž jsem se octla v chladném ranním vzduchu. Nutno podotknout, že byl konec podzimu, a tak byl vzduch chladný v jakoukoliv denní dobu. Každopádně jsem stála venku, na prostorném a docela honosném balkóně, který se dobře hodil ke stylu celého domu. Spíš sídla. Pro mě ovšem vězení…
Byla jsem trochu v šoku, protože se přede mnou otevřel výhled na jakýsi tmavý les, který byl všude okolo, kam jen jsem dohlédla. Moje divoká stránka, teď navíc podpořená vlkem uvnitř mě, se přihlásila ke slovu a já okamžitě začala analyzovat, kudy bych z balkónu nejlépe slezla. Chtěla jsem být volná.
"Ani na to nemysli," upozornil mě hluboký ženský hlas. Úlekem jsem se otočila a zírala jsem do hlubokých černých očí nějaké brunety. Její výraz byl nanejvýš varovný, a co bylo horší, povýšený.
"Nic jsem neudělala," řekla jsem nenuceně. Ale bohužel. Zachytila jsem výraz v jejích očích. Četla ve mně jako v knížce. Dokonce bych řekla, že věděla, co udělám ještě dřív, než já sama. Bylo to zvláštní, ale měla jsem z ní trochu strach.
Naklonila se těsně k mému obličeji a tiše zavrčela: "Podívej, princezno, tady se s tebou nebude zacházet v rukavičkách, tak se podle toho zařiď." Významně pozvedla obočí a otočila se k odchodu, zřejmě spokojená se svým vystoupením. Pak se ale zastavila vprostřed pohybu a napůl se otočila. "A… možná by tě mohlo zajímat, co děláme zrádcům," nadhodila a mně se v tu chvíli zastavilo srdce.
"C-co?" přes veškeré snažení se mi zatřásl hlas.
"Vyrveme jim srdce."

***

V hrudi mě píchalo, moje nohy byly jako v jednom ohni a každou chvíli klouzali po umrzlém sněhu. Hlava se mi točila a krvácela jsem ze šrámů, které se nechtěly hojit. Vlasy jsem měla zcuchané a slepené krví i potem, z oblečení zbyly jen cáry, které na mně volně vlály. Kdyby mě někdo viděl, zřejmě by mě nazval zbitým bezdomovcem na útěku. A vlastně by se trefil.
Vyděšeně jsem se ohlédla a když jsem za sebou nikoho neviděla, namáhavě jsem se natáhla a opřela jsem se zády o strom. Ztěžka jsem dýchala.
Potřebuju se jen na chvíli nadechnout…

Seděla jsem v jednom z honosných pokojů našeho vlkodlačího paláce, jak jsem mu s oblibou říkala, a opírala jsem se zády o zeď… Zbýval jeden den do vánoc, v naší společenské místnosti svítil rozsvícený stromeček a atmosféra byla docela uvolněná. Mohlo by to být příjemné, ale nebylo. Nebylo to doma…
Zrovna jsem neměla moc co na práci. Ostatní vlkodlaci volný čas trávili většinou spolu, ale já jsem pořád tak docela nezapadla. Ani po dvou měsících…
A tak jsem zůstala sama. Zase.
Přemýšlela jsem o domově. O věcech, o které jsem přišla. A o lidech, o které jsem přišla. Třeba i těch, které jsem milovala, přestože jsem nikdy neměla možnost to říct nahlas... Isaac.Už nikdy se nedozví, co k němu cítím…
Přemýšlela jsem o tom, jaké to všechno bylo, než si mě Oliver našel. Věděla jsem, že se neubráním slzám, ale bylo mi to jedno. Ani tak jsem se necítila silná. Na těch pár slzách už nezáleželo. Silnější mě neudělají a slabší už být nemůžu.
Uběhlo několik dlouhých minut, kdy jsem se poddávala všemu, co jsem cítila. Smutku, bolesti, zlosti, vzteku, bezmoci. Pak jsem usoudila, že už toho bylo pro dnešek dost a zvedla jsem se s myšlenkou na nějaké jídlo, které zajisté bylo v lednici.
Prošla jsem chodbou a seběhla jsem několik schodů, které vedly na hlavní chodbu, odkud se dalo pohodlně dostat do hlavní místnosti a přes ni do kuchyně.
Když jsem vešla do našeho společenského pokoje, skoro všichni seděli u stolu naproti dveřím, a tak můj příchod upoutal nechtěnou pozornost a každý ke mně zvedl hlavu. Já zírala do země. Schopnost, kterou jsem si osvojila hned po několika dnech pobytu ve smečce. Podřizuj se a nebudeš mít problémy, to bylo něco jako moje každodenní motto.
Ještě než jsem sklopila hlavu, jsem si ale stihla všimnout notebooku, který měli otevřený na stole a zřejmě v něm bylo něco ohromně zajímavého, protože se k němu okamžitě vrátili, když zjistili, že to jsem "jen" já.
Proklouzla jsem do kuchyně, kde naštěstí nikdo nebyl. Oddechla jsem si. Alespoň něco. Přesunula jsem se k ledničce a vyndala z ní jogurt, se kterým jsem se následovně musela vrátit ke stolu, kde seděli ostatní. Jídlo jsme bohužel nesměli nosit nikam ven. Zajímalo by mě, kdo vymyslel tak stupidní pravidlo.
Tiše jsem si sedla, vrhla jsem rychlý pohled na ozdobený stromeček, který mě celkem znervózňoval a co nejrychleji jsem se snažila spořádat svou svačinu, abych mohla zase vypadnout. Pak jsem si všimla, že notebook je zaklapnutý a všechny pohledy přítomných se upírají jen a jen na mě. Trochu jsem se zasekla, ale pak jsme zase sklopila pohled a dělala jakože nic.
"Allison," vyslovil někdo moje jméno s přehnanou pečlivostí. Zvedla jsem hlavu a hledala jsem Lilianinu tvrdou tvář. Měla stejný výraz, jaký i při našem prvním setkání na balkóně.
"Liliano," hlesla jsem.
"Už jsi tu skoro dva měsíce," nadhodila. Změřila jsem si ji pohledem. Nechápala jsem, kam tím míří. Přikývla jsem.
"Ještě jsi nám toho o sobě moc neřekla…Nikdy o sobě nemluvíš. A my si myslíme, že bychom o sobě navzájem měli vědět všechno. Může to být… důležité."
Zůstala jsem na ni beze slova zírat.
"No tak," pobídla mě, "chceme vědět něco o tvojí minulosti. O tom, kdo vlastně jsi. Kým jsi byla," řekla a její tón značně ztvrdl, výraz ve tváři potemněl. Přesný opak mě. Nemusela jsem se vidět a věděla jsem, že jsem bílá jako stěna.
"Já…" začala jsem, ale nevěděla jsem jak pokračovat. V hlavě mi šrotovalo. Proč se mě na tohle ptá? Musí být nějaký důvod. A takový existoval jen jeden jediný. Věděli to.
"Nevím, co říct."
Liliana se postavila a nahlas se rozesmála.
"Ty nevíš? Tak naše malá lovkyně neví, co říct," smála se čím dál hlasitěji. Pak bouchla pěstí do stolu a mně se v tu chvíli zastavilo srdce.
Byla jsem lovkyní vlkodlaků před tím, než jsem se sama jedním stala. A lovci se řídí kodexem. A pokud jsou kousnuti a v nejhorším i přeměněni…raději se sami zabíjí, než aby žili jako ti, které dřív lovili. Ale já jsem si to tak nevybrala. Vybrala jsem si život před smrtí. Moje volba byla zbabělá. Mezi vlkodlaky bylo něco takového nepřípustné. A bylo to považováno za zradu.
Vzpomněla jsem si na Lilianina slova o tom, co dělají zrádcům: "Vyrveme jim srdce."

Zaslechla jsem nějaký šramot a aniž bych se ohlížela, dala jsem se do běhu. Věděla jsem, co se mi stane, když mě chytí. Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem jít na smrt.
Běžela jsem, ani nevím jak dlouho. A moje tělo pomalu, ale jistě začínalo vypovídat službu. Potom jsem zakopla. Moje tělo se svalilo na zem do studeného sněhu a praštila jsem se do hlavy. A to byl konec. Věděla jsem, že už se nedokážu zvednout. Neměla jsem sílu.
Zůstala jsem ležet. Pak jsem uslyšela blížící se kroky.
Umřu, byla moje poslední myšlenka, když mě něčí ruce zvedly ze země. A pak jsem ztratila vědomí.

***

Probudila jsem se a bylo mi příjemné teplo. Pokusila jsem se pohnout, ale zabolelo mě celé tělo a musela jsem se kousnout do rtů, abych nahlas nevykřikla. Takovou bolest jsem nikdy v životě necítila. Předpokládala jsem proto, že ještě nejsem mrtvá. Zatím.
S námahou se mi povedlo se posadit. A zjistila jsem, že jsem v bytě. A ne v jen tak ledajakém bytě. Ale v bytě, který znám. Ale to není možné, napadlo mě.
V rohu místnosti, kde jsem ležela byl ozdobený vánoční stromeček, což mi připomnělo, že nejspíš budou vánoce. Škoda, že na tom vůbec nezáleželo.
"Dobré ráno, princezno," ozvalo se za mnou najednou.
Na vteřinu jsem přestala dýchat. Ten hlas… poznala bych ho kdekoliv na světě.
Pomalu jsem otočila hlavou. Stál tam. S jeho oslnivým úsměvem a dokonalýma modrýma očima. Isaac.
Možná jsem se přece jen spletla a jsem mrtvá.
A svoje obavy jsem vyslovila i na hlas. "Bože, doufala jsem, že jsem ještě pořád naživu," vydechla jsem, udivená jak moc zvláštně zní můj hlas.
"Šššš," uklidňoval mě a přešel k mojí posteli. Pravděpodobně spíš k jeho posteli, na tom nesejde. Podal mi hrnek, který držel v ruce. Dřív jsem si ho nevšimla. "Napij se," rozkázal.
Přikývla jsem a poslušně do sebe dostala několik loků. Chutnalo to hrozně.
"Jak jsem se sem dostala?" zaskuhrala jsem. Ještě pořád jsem byla trochu v šoku, částečně i z toho, kdo je vlastně můj zachránce. Isaac se ke mně naklonil a zastrčil mi za ucho pramen vlasů.
"Našel jsem tě včera ráno v lese. Celou od krve, vyčerpanou, do bezvědomí jsi upadla těsně před tím, než jsem tě vzal do náručí. Vypadala jsi hrozně," podíval se na mě. Píchlo mě v hrudi, protože jsem rozhodně nebyla ráda, že mě takhle viděl.
Sklopila jsem pohled a pak jsem si všimla, co mám vlastně na sobě. Moje potrhané oblečení bylo pryč. Místo toho jsem na sobě měla Isaacovo šedé tričko a dokonce i jeho boxerky. Nevěřícně jsem zamrkala. On vypátral můj pohled a zřejmě si to špatně vyložil.
"Uh, promiň, neměl jsem nic, co bych ti mohl dát, takže jsem tě musel oblíct do mých věci. Nemusíš se bát, že-" začal vysvětlovat, ale přiložila jsem mu prst na rty a on okamžitě zmlkl.
"Děkuju." Vděčně jsem se na něj usmála. On si hlasitě vydechl a přikývl, nepřestával si mě prohlížet. A mě už pomalu přecházel počáteční šok a začala jsem si uvědomovat, že to prostě nemůže být takhle jednoduché. Ještě není konec. Nebo… ano?
"To bylo to nejmenší."
Mírně jsem zavrtěla hlavou, zavřela jsem oči a hlasitě jsem polkla. "Oni si pro mě přijdou," zašeptala jsem a zpod zavřeného víčka mi stekla malá slzička. Isaac vedle mě se pohnul a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že se ke mně natáhl, aby mi slzu setřel.
"To bude dobrý," uklidňoval mě. Přesto, že byl blíž než předtím, pořád se mi zdálo, jako by byl na míle daleko. A to se mi nelíbilo. Potřebovala jsem cítit pocit bezpečí, který jsem mohla najít jedině u něj.
Stačil jediný pohled do jeho očí a najednou jsem se octla v jeho náručí. Objímaly mě dvě silné paže, o kterých jsem si myslela, že už se kolem mého těla nikdy svírat nebudou.
"Chyběl jsi mi," zamumlala jsem mu do hrudi. On se poodtáhl a podržel si mě na délku jeho paží. Vpíjel se do mě pohledem, jako by nemohl uvěřit tomu, že jsem něco takového řekla.
"Ty mně taky," řekl po chvíli a přitáhl si mě zpátky do náruče. A v tu chvíli jsem to už prostě nevydržela. Dolehla na mě realita a rozbrečela jsem se na novo. Isaac byl zaskočený.
"Co se děje?" nechápal. Když jsem mu nebyla schopná odpovědět, vzal můj obličej do dlaní a podíval se na mě těma svýma očima modrýma jako oceán.
"Nepřestanou mě hledat, dokud mě nenajdou," vzlykla jsem, tvář jsem měla zkroucenou smutkem.
"Hej, hej. Podívej se na mě. Nic se ti nestane, dobře? Jsi v bezpečí," šeptal a opakoval to pořád dokola, dokud jsem se zase trochu neuklidnila. Po chvíli jsem vůbec nechápala, co to do mě vjelo. Lítala jsem jako na houpačce mezi pocitem bezpečí a strachem z toho, co by se mohlo pokazit.
Isaac mě ještě chvíli uklidňoval a pak se začal zvedat. V tu chvíli jsem natáhla ruku a sevřela jsem v ní tu Isaacovu. On se na mě překvapeně podíval, pak ale dosedl zpátky. Přejel mě pohledem a pak se ke mně rychle naklonil a dal mi pusu na čelo. Ztuhla jsem.
Opravdu to udělal?
Jeho dotyk byl příjemný. A hlavně… nechal svoje rty na mém čele. Uvnitř mě se strhla vlna.
Odtáhla jsem se a aniž bych nějak zvlášť přemýšlela, co dělám, jsem zaútočila přímo na jeho rty. A jemu trvalo sotva vteřinu, než zareagoval… a přitáhl si mě blíž.
Hlava se mi točila a jeho ruce jsem cítila snad úplně všude. Jeho rty, měkké a sladké se tiskly proti mým naléhavě a přesto jemně a opatrně. Bylo to úžasné.
Trvalo dlouho, než jsme se od sebe odtrhli a mně trvalo ještě o něco déle, než jsem popadla dech. On se zeširoka usmál, položil svou ruku na moji a následovně nám propletl prsty.
"Tohle je ten nejlepší Štědrý den ze všech, víš?" zazubil se na mě.
A já jsem mu najednou věřila. Věřila jsem všemu, co řekl. Protože ať se děje, co se děje, když budeme spolu, nemůže se nám nic stát, tím jsem si byla jistá. A možná, opravdu jen možná… na nás někde čekalo naše 'A žili spolu šťastně až do smrti.' Protože tak jsem to chtěla. Celou dobu. On byl můj princ z pohádky.
Zbývala mi už jen poslední věc, kterou jsem musela udělat. Poslední věc, kterou jsem musela říct. Kterou jsem chtěla říct. A hlavně poslední věc, kterou jsem potřebovala říct. A on ji potřeboval slyšet.
Tu chvíli jsem si vysnila tisíckrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohla být ještě dokonalejší, než dokonalá.
"Isaacu?"
"Ano?"

"Miluju tě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama